Plamen v temnotě (1)

 

Kapitola 1 – Zhasínající runy

Runy nikdy nezhasínaly.

Tak to alespoň říkali mistři.

Aeterna stála na prastarých liniích magie, které pulzovaly pod kamennými věžemi jako tepna samotného světa. Runy vyryté do zdí, podlah i vzduchu byly důkazem, že magie je věčná. Neměnná. Spolehlivá.

Proto když jeho runa poprvé zablikala, myslel si, že se jen unavil.

Stál na cvičišti, prsty sevřené do přesného gesta, které opakoval už stovkykrát. Vzduch před ním se zavlnil a světlo runy se rozhořelo – jasné, modravé, čisté.

A pak… slabě pohaslo.

„Soustřeď se,“ ozval se hlas mistra Ardeliona za jeho zády. Klidný, ale ostrý jako čepel.

Zatnul zuby a znovu se nadechl. Runy nebyly jen o síle. Byly o přesnosti. O rovnováze. O tom, co máš uvnitř.

Znovu provedl gesto.

Světlo se vrátilo. Silnější než předtím.

Ale jen na okamžik.

Pak se rozpadlo jako jiskry ve větru.

Ticho, které následovalo, bylo horší než jakákoli chyba.

„To stačí,“ řekl mistr.

Nebyl v tom hněv. A právě to bylo znepokojivé.

Večer byla Aeterna jiná.

Vždycky bývala plná světla – runy na zdech chodeb jemně zářily, jako by škola nikdy nespala. Bylo to uklidňující. Neměnné.

Teď některé z nich jen slabě doutnaly.

Zastavil se u jedné z nich. Starý symbol ochrany, vyrytý hluboko do kamene. Pamatoval si ho od prvního dne, kdy sem přišel. Tehdy zářil tak silně, že ho skoro oslepoval.

Teď…

Položil na něj ruku.

Chlad.

Žádné pulzování. Žádná odpověď.

„Taky to cítíš?“

Trhl sebou.

Vedle něj stála dívka z vyššího ročníku. Jméno si nevybavoval, ale její oči byly zvláštní – příliš pozorné, jako by sledovaly něco, co ostatní neviděli.

„Co?“ zeptal se.

„Prázdno,“ odpověděla prostě. „Jako by někdo… vypnul svět.“

Zamračil se. „To je nesmysl. Magie se nedá jen tak—“

„—zastavit?“ skočila mu do řeči. Slabě se usmála. „To si taky mysleli.“

„Kdo?“

Ale dívka už odcházela.

Zůstal stát sám.

A poprvé ho napadlo, že to, co se děje, není chyba.

V noci nemohl spát.

Ležel na posteli a zíral do stropu, kde se měla vznášet ochranná runa. Jemná, zlatavá, vždy přítomná.

Teď byla sotva viditelná.

Jako by bojovala, aby vůbec existovala.

Posadil se.

Tohle nebylo normální.

Natáhl ruku a zkusil runu aktivovat. Slabé světlo se objevilo – a hned zase zmizelo.

Srdce mu začalo bít rychleji.

Ne.

Tohle není únava.

Tohle je něco jiného.

Druhý den ráno přišla nehoda.

Cvičení mělo být jednoduché. Základní stabilizační runa. Nic, co by druháci nezvládli.

Jenže jeden z nich – vysoký kluk s přílišnou sebedůvěrou – udělal chybu.

Runy se mu rozpadly pod rukama.

Magie se utrhla.

Výbuch nebyl velký. Ale byl… špatný.

Ne divoký. Ne chaotický.

Prázdný.

Jako by něco tu energii vysálo ještě dřív, než mohla explodovat.

Kluka to odhodilo dozadu. Dopadl tvrdě na kámen.

Ticho.

Nikdo se nehýbal.

„Zůstaňte stát!“ rozkázal mistr Ardelion.

Jeho hlas byl tentokrát jiný.

Napjatý.

Později se to snažili vysvětlit.

„Nestabilita éteru.“

„Přirozený výkyv.“

„Nic, co by stálo za obavy.“

Ale nikdo tomu nevěřil.

A on už vůbec ne.

Večer se vrátil na stejné místo jako předtím.

K runě ve zdi.

Tentokrát si klekl.

Pečlivě přejel prsty po jejích liniích.

A tehdy si toho všiml.

Pod původními tahy – téměř neviditelné – byly jiné značky.

Ne patřící Aeterně.

Ne patřící žádnému stylu, který se učili.

Byly… cizí.

A staré.

Velmi staré.

Přejel po nich prstem.

A v tu chvíli runa slabě zableskla.

Ne modře.

Ale temně stříbrně.

Zatajil dech.

Tohle nebyla porucha.

Tohle bylo znamení.

Někdo tu byl.

A něco si bral.

A poprvé ho napadlo jméno, které mělo zůstat zapomenuto.

Ilmarë.

Pokračování…