Svět Lemnem

  2. Kapitola – Prázdnota v éteru Něco bylo špatně. A tentokrát už to nebyl jen pocit. Ráno v Aeterně bývalo hlučné. Směs hlasů, smíchu, jiskření magie ve vzduchu. Runy na zdech pulzovaly v pravidelném rytmu a studenti mezi sebou soutěžili, kdo vykouzlí silnější světlo, přesnější znak, stabilnější formuli. Dnes bylo ticho. Ne úplné. Ale… opatrné. „Mně to včera úplně selhalo,“ šeptala jedna studentka, když procházeli kolem. „Já vůbec nedokážu udržet proudění,“ odpověděl druhý hlas. „Jako by to… klouzalo pryč.“ Lion zpomalil. Takže v tom nebyl sám. Ve třídě bylo dusno. Mistr Ardelion stál uprostřed kruhu, ruce sepnuté za zády. Jeho pohled přejížděl po studentech, jako by každého z nich vážil. „Dnes budeme procvičovat základní stabilizační runy,“ oznámil. Nikdo se nepohnul. „To je rozkaz.“ Tentokrát se zvedly ruce. Lion udělal gesto. Přesné. Dokonalé. Runa se objevila. Slabá. Zachvěla se. A pak… zmizela. Vedle něj někdo zaklel. Na druhé straně místnosti runa praskla jako tenké sklo. J...

  Kapitola 1 – Zhasínající runy Runy nikdy nezhasínaly. Tak to alespoň říkali mistři. Aeterna stála na prastarých liniích magie, které pulzovaly pod kamennými věžemi jako tepna samotného světa. Runy vyryté do zdí, podlah i vzduchu byly důkazem, že magie je věčná. Neměnná. Spolehlivá. Proto když jeho runa poprvé zablikala, myslel si, že se jen unavil. Stál na cvičišti, prsty sevřené do přesného gesta, které opakoval už stovkykrát. Vzduch před ním se zavlnil a světlo runy se rozhořelo – jasné, modravé, čisté. A pak… slabě pohaslo. „Soustřeď se,“ ozval se hlas mistra Ardeliona za jeho zády. Klidný, ale ostrý jako čepel. Zatnul zuby a znovu se nadechl. Runy nebyly jen o síle. Byly o přesnosti. O rovnováze. O tom, co máš uvnitř. Znovu provedl gesto. Světlo se vrátilo. Silnější než předtím. Ale jen na okamžik. Pak se rozpadlo jako jiskry ve větru. Ticho, které následovalo, bylo horší než jakákoli chyba. „To stačí,“ řekl mistr. Nebyl v tom hněv. A právě to bylo znepokojivé. Večer byla Aet...