Plamen v temnotě (2)

 2. Kapitola – Prázdnota v éteru

Něco bylo špatně.

A tentokrát už to nebyl jen pocit.

Ráno v Aeterně bývalo hlučné. Směs hlasů, smíchu, jiskření magie ve vzduchu. Runy na zdech pulzovaly v pravidelném rytmu a studenti mezi sebou soutěžili, kdo vykouzlí silnější světlo, přesnější znak, stabilnější formuli. Dnes bylo ticho. Ne úplné. Ale… opatrné.

„Mně to včera úplně selhalo,“ šeptala jedna studentka, když procházeli kolem.

„Já vůbec nedokážu udržet proudění,“ odpověděl druhý hlas. „Jako by to… klouzalo pryč.“

Lion zpomalil. Takže v tom nebyl sám. Ve třídě bylo dusno.

Mistr Ardelion stál uprostřed kruhu, ruce sepnuté za zády. Jeho pohled přejížděl po studentech, jako by každého z nich vážil.

„Dnes budeme procvičovat základní stabilizační runy,“ oznámil. Nikdo se nepohnul.

„To je rozkaz.“ Tentokrát se zvedly ruce. Lion udělal gesto. Přesné. Dokonalé.

Runa se objevila. Slabá. Zachvěla se. A pak… zmizela. Vedle něj někdo zaklel. Na druhé straně místnosti runa praskla jako tenké sklo. Jinde jen tiše pohasla. Nikde žádná exploze.

Žádná chyba. Jen… nic. Mistr Ardelion sevřel čelist.

„Znovu.“

Po třetím pokusu už bylo jasné, že to není náhoda. Magie neodmítala jednotlivce. Odmítala všechny.

„Tohle není normální,“ řekl někdo nahlas.

„Ticho,“ odsekl mistr. Ale bylo pozdě. Strach už se rozlézal místností jako stín.

Odpoledne se to zhoršilo. Praktické cvičení na nádvoří mělo být jednoduché – kontrolované proudění živlu. Nic nebezpečného. Lion stál v řadě a čekal. Před ním dívka z vyššího ročníku – ta samá, kterou potkal večer u runy. Zvedla ruku. Vzduch kolem ní se zavlnil. Na okamžik to vypadalo normálně. Pak se to zlomilo. Magie se jí doslova rozpadla mezi prsty. Ne rozptýlila. Ne selhala. Zmizela. Jako by nikdy neexistovala. Dívka zavrávorala.

„Co to—“

Nestihla to doříct. Padla na kolena. Lion se k ní vrhl jako první.

„Hej!“

Její oči byly otevřené. Ale prázdné. Ne nepřítomné. Vysáté.

„Odstupte!“ křikl mistr. Tentokrát v jeho hlase zazněl strach. Skutečný. Později ji odnesli. Nikdo nevěděl kam. Nikdo se neptal.

Aeterna se začala měnit. Runy na zdech už nebyly jen slabší. Některé zhasly úplně. Poprvé za stovky let. Chodby byly temnější. Studenti tišší. Mistři… nervózní. A něco dalšího. Něco, co Lion nedokázal popsat. Jako by vzduch ztratil váhu.  Jako by magie, která byla vždy všude, najednou… chyběla. Večer se rozhodl. Pokud mistři neřeknou pravdu, najde ji sám. Archiv Aeterny byl hluboko pod hlavní věží. Staré kamenné schody vedly dolů do chladu, kde magie vždy bývala nejsilnější. Kde runy zářily nejjasněji. Teď sotva doutnaly.

Lion prošel mezi regály plnými svitků. Hledal jediné slovo. To, které mu včera vytanulo na mysli.

Ilmarë. Našel ho v zapomenuté sekci. Starý svitek, téměř rozpadlý. Zapečetěný runou, která už nefungovala. To ho vyděsilo víc než cokoliv jiného. Otevřel ho. Písmo bylo ostré. Přesné. Elfské. Četl.A čím dál víc se mu svíral žaludek.

„Ilmarë nebyla jen říše.“

„Byla systém.“

„Síť, která čerpala magii z okolního světa a přetvářela ji ve vlastní moc.“

„Když padla, nezemřela.“

„Byla odříznuta.“

Lion přestal dýchat. „Pokud by byla znovu napojena…“ Zbytek věty byl roztržený. Ale nebylo potřeba ho číst. Pochopil to. Tohle nebyla náhoda. Tohle nebyla porucha. Někdo… něco… znovu zapojovalo Ilmarë. Ozval se zvuk. Tichý. Za ním. Lion se otočil.  Na konci chodby stála postava. Vysoká. Štíhlá. Oči jí slabě zářily. Ne lidsky. Elfsky. A pak zmizela. Lion zůstal stát mezi starými svitky. Srdce mu bušilo. Ruce se třásly. Ale mysl měl jasnou. Magie nemizela. Byla kradena. A on právě našel první důkaz.

Pokračování…